Sama Paříží se potloukala…

Už jste byli v Paříži?

Troufám si hádat, že většina z vás ano. To je takový základ pro každého milovníka Francie. Podívat se aspoň jednou do Paříže. Pro mnoho z nás nejromantičtějšího města na světě. Byla jsem tam několikrát a pokaždé ve mě návštěva zanechala spoustu vzpomínek a nezapomenutelných zážitků. Ale asi nejzajímavější zážitky mám z jednoho odpoledne, kdy jsem se po Paříži procházela úplně sama.

Vysněná služební cesta

Pět let jsem pracovala v jedné velké americké firmě, která měla pobočky po celém světě a pár jich měla i ve Francii. Já jsem měla to štěstí, že v té americké firmě jsem pracovala právě pro tu francouzskou část. To vlastně byla moje podmínka, když jsem nastupovala. Chtěla jsem hlavně používat francouzštinu. Za dobu mého působení v té firmě se mi dvakrát poštěstilo, že jsem jela na služební cestu do Francie. Takže splněný sen! Jezdit na služebky do Francie… Nebylo to přímo do Paříže, cílem bylo městečko na severu Francie – Le Havre, ale přes Paříž jsme projížděli. Do Paříže přiletěli a dál pokračovali vlakem.

Při první cestě jsem jela s jednou milou kolegyní a napadlo nás vydat se o pár dní dřív a Paříž si trochu užít na vlastní pěst. Pro mě to bylo jako sen. Kolegyně letěla dřív než já, protože jsem si let rezervovala později a už nebylo místo. Takže jsem tam letěla sama.

Poprvé jsem letěla sama letadlem a musím říct, že jsem si to celé náležitě užívala. A víte, co na tom bylo nejlepší? Z nějakého důvodu mi upgradovali letenku a já letěla v business class. Chápete? Letěla jsem do Paříže v business class! Byla jsem na vrcholu blaha. Cesta byla naprosto úžasná. Pohodlné sedačky, spousta místa, sklenka sektu na uvítanou, dobrá svačinka, francouzské noviny a časopisy. Dokonalost sama. S kolegyní jsme měly sraz v hotelu. Z letiště jsem jela vlakem do centra a pak pěšky podle mapy. Vše jsem zvládla, hotel našla a dorazila včas.

Den v Paříži

Druhý den jsme se ráno vydaly na bleší trh. Musely jsme si přivstat, protože začínal celkem brzy a byl jen dopoledne. Nejdřív jsme zašly do typického francouzského bistra a daly jsme si typickou francouzskou snídani – kafe a croissant. Pak jsme posilněné vyrazily na trh, kde jsem si připadala jako v ráji. Ulice byla lemovaná stánky s různými starožitnostmi, knihami, oblečením, šperky, ale taky různým harampádím a věcmi, které se obyčejně vyskytují na půdách či ve sklepech. Zkrátka samé poklady!

Francouzské trhy mají jedinečnou atmosféru. A ty bleší speciálně. Člověk neví, kam se dřív dívat a spousta věcí láká k provětrání peněženky. Kromě malého rozkošného hrníčku jsem si tam koupila takovou malou knížku s recepty z čokolády. Když jsem si ji kupovala, tak mi pán říkal, že mi ji prodá, jen když mu druhý den přinesu nějaký ten recept z ní ochutnat. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že druhý den už tady nebudu, že nejsem z Paříže, atd. Shovívavě se na mě usmíval. No jo, já vím, že to nemyslel vážně, ale přišlo mi neslušné mu to jen tak odkývat. Co kdyby druhý den čekal na tu „mousse au chocolat“!

Na tom blešáku jsme pěkně promrzly, protože bylo teprve jaro a žádné teplo nebylo. A už jsme měly hlad, tak jsme zašly na oběd. Tam jsme spřádaly plány, co dál. Ještě jsme měly před sebou celý půlden, protože nám jel vlak do Le Havru asi v sedm večer. Kolegyně chtěla jít do nějakého muzea na výstavu skla, což mě nelákalo, a tak jsme se rozhodly, že se rozdělíme. Úplně jsem se tetelila blahem, že se vydám sama do víru Paříže. Tak jsme se najedly a vyrazily. Kolegyně do muzea a já k Eiffelovce…

Pařížské dobrodružství začíná

Cestou jsem se stavila v jedné Pattisserie a koupila jsem si svůj úplně nejoblíbenější dezert „tarte au citron“ s tím, že si ho sním pod Eiffelovkou.

Tak jsem pozvolna procházela Paříží a blížila se k Eiffelovce. Musím se přiznat, že jsem byla rozechvělá… Přeci jen to bylo asi 12 let, co jsem tu francouzskou dámu viděla naposledy. Nemohla jsem se jí dočkat! A pak se vynořila. Byla pořád tak krásná, majestátní a hrdě čnící nad Paříží. Byla jsem úplně dojatá tím setkáním po letech. Překvapilo mě, že je kolem ní park. Vůbec jsem si nepamatovala, že by tam byl. Možná ho mezi tím založili. Každopádně to pod Eiffelovkou bylo moc příjemné a park úplně lákal k posezení.

Koláč nebo život!

Našla jsem si lavičku ukrytou před okolím a s výhledem na NI. Sedla jsem si a vybalila „tarte au citron“, že si dám sváču. No a najednou se ze křoví vynořila kachna a s jistotou a odhodláním v očích mířila ke mně. Kvákala jak o život a natahovala krk. Vůbec se mě nebála a oči nespouštěla z mého koláče. Normálně loudila. Nebo to spíš bylo přepadení. Kdoví, co mi to říkala… „Dej sem ten koláč, nebo si to nepřej zažít!“ Chodila kolem mě, div mě neštípala do kolen, a jen jsem čekala, kdy mi vyskočí na klín a sama se obslouží. Překecala mě, o kousek jsem se rozdělila. No, přiznám se, bylo to spíš ze strachu, než z touhy se podělit. Vidíte ten její pohled?! Když jsem dojedla, tak jsem myslela, že už mi dá pokoj, ale nevypadalo to tak. Moc mi nevěřila, že už nemám… Tak jsem se radši dala na ústup.

Vlasy v muzeu

Ještě jsem se naposledy pokochala pár pohledy na tu ocelovou krásku a vydala se směrem k Notre Dame. Cestou jsem narazila na muzeum, kde byla výstava o vlasech, o tom, jaké byly účesy v průběhu staletí, ale také o moci vlasů a jejich významu v různých domorodých rituálech. Zaujalo mě to, tak jsem do muzea vlezla a výstavu si prošla. Nikam jsem nespěchala… Výstava byla nezvyklá a zajímavá. Dokonce jsem tam viděla takové ty scvrklé hlavy, které si jako trofeje schovávali domorodí válečníci. Morbidní, ale zajímavé. Mým dalším plánem bylo, že dojdu až k Notre Dame a odtamtud metrem k hotelu, kde jsme měly s kolegyní sraz.

Na břehu Seiny

Šla jsem podél Seiny a vychutnávala si tu atmosféru jarní Paříže. Míjela jsem Musée d’Orsay, tak jsem si nostalgicky zavzpomínala na svou první návštěvu, kdy jsem se tam kochala svými oblíbenými impresionisty. A pak jsem šla dál a dál. Jenže to už jsem míjela poslední stanici metra před Notre Dame, ale k té u Notre Dame to bylo pořád ještě daleko. Nějak jsem to celé neodhadla a už byl čas návratu, abychom s kolegyní stihly vlak. Začínala jsem litovat té zastávky v muzeu. Byla jsem tak na půl cesty, ale ani k jednomu metru bych to nestíhala včas. Co teď?

Záchrana na dohled

Začala jsem mírně propadat panice a honem přemýšlela, co dál. Taxík? Žádný v dohledu… Do oka mi padlo něco jiného. Stanice „cyklistických rikš“. Ha, to je moje šance! „Rikšáci“ tam stáli a čekali na turisty. Šla jsem za nimi a ptala se, kolik by mě stálo, kdyby mě hodili k nejbližšímu metru. Už si nepamatuju tu cenu, ale byla rozhodně vyšší než za lístek na metro. No nic, v ten moment jsem neviděla jinou možnost.

Tak jsem nasedla a cyklorikša se dala do pohybu. Chudák řidič měl co dělat, aby to ušlapal. Jeli jsme rychlostí, že kdybych šla vedle pěšky, asi bych zvládla držet krok. Tak jsem tam tak seděla a připadala si trochu jako blázen. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo se rozbrečet… Nakonec to vyhrál smích, protože tohle prostě jen tak nezažijete! A tak jsem se pohodlně opřela a doufala, že to do toho hotelu prostě stihnu včas. K metru jsme dojeli, „rikšák“ to zvládnul. Zaplatila jsem, rozloučila se, vlezla do metra a oddechla si. Možná trochu předčasně.

Jak to všechno dopadne?

Jela jsem metrem na stanici u hotelu, vystoupila a vylezla ven. A tam jsem se rozhlížela a opět si připadala trochu jako blázen, protože jsem to tam vůbec nepoznávala… Absolutně jsem nevěděla, kde jsem. A to už udeřila hodina našeho srazu s kolegyní, abychom vyrazily na nádraží. Mírná panika se vrátila a já se snažila vyřešit situaci. Ptala jsem se kolemjdoucích kudy do hotelu, ale nevěděli. Předpokládala jsem, že jsem asi vylezla špatným východem z metra, ale těch tam bylo, že jsem si netroufla to vše obíhat. Až konečně jsem narazila na jednoho pána, co hotel znal. Tak mě nějak nasměroval a hurá, našla jsem ho. Samozřejmě, že jsem vylezla jiným východem… Takže jsem přilítla do hotelu, kde na mě už čekala vyplašená kolegyně, popadly jsme kufry a vyrazily na nádraží. Zbytek cesty už probíhal v poklidu. Na nádraží jsme si ještě stihly koupit obloženou bagetu na cestu a pár časopisů. Takže všechno dobře dopadlo 🙂

Z toho všeho plyne několik poučení:

1. Nejzajímavější příhody zažijete, když si půjdete vlastní cestou
2. Návštěvě muzea se nebraňte, dobrodružství na vás čeká později
3. Panika je na nic, dýchejte a rozhlížejte se, vždycky je někde v okolí cyklorikša
4. Pokaždé raději volte smích než pláč
5. Všechno dobře dopadne, když tomu věříte
6. Učte se francouzsky! Když se v Paříži ztratíte, hodí se vám to 🙂