Papa a pusu!

Každý národ má svá specifika, co se týče pozdravů a komunikace. O Francouzích každý ví, že je u nich „líbání povoleno“. Dva polibky na tvář jsou součástí skoro každého pozdravu. Pro někoho to může být šok. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Ale teď to dělám taky! Jednou jsem se seznamovala s jedním Australanem a automaticky jsem se chtěla „líbat“ a on na to: „Are you French?“ No vidíte! Francouzi mají také větší tendence se oslovovat křestními jmény, a to i v obchodní korespondenci, ale ne vždy jim to vyjde. Nenudíte se s nimi… 🙂

Jmenuji se Zdeňka.

Je to typicky české jméno. Pro Francouze neobvyklé a cizokrajné. A příjmením jsem Slaninová. Taky žádná sláva pro Francouze. Člověk by ale řekl, že ani pro cizince  rozeznat moje křestní jméno od příjmení nebude problém. Přeci jen, mám tam to typické „ová“. No řekněte! Nicméně problém to byl.

Francouzi si to občas pletli. A jak jsou zvyklí i v obchodní korespondenci používat křestní jména, tak jsem občas dostávala emaily, které začínaly třeba: „Bonjour Slaninova“, nebo jenom „Slaninova“. Místo „Bonjour Zdenka“ nebo „Zdenka“. Vždycky mi to přišlo ohromně vtipné.

Ztraceni v písmenkách 

Občas se také stávalo, že si Francouzi pletli i písmenka v mém jméně. Občas jsem byla Zendka a někdy mi do emailu psali třeba „Bonjour Zdenda“. To bylo milé… 🙂 Vrcholem zmatků bylo, když jsem dostala email, velmi oficiální a oficiálně nadepsaný: „A l’attention de Madame Zdenda“. Kde si spletli nejen moje příjmení a křestní jméno, ale i písmenka. Kolegyně tehdy říkala, že to zní jako jméno nějaké „bordelmamá“. No ještě dlouho jsme se tomu smály a nějakou dobu mi tak říkala.

Ale musím se přiznat, že i já jsem měla občas problém s francouzskými křestními jmény. Dávala jsem si velký pozor, abych je správně opsala, když bylo nějaké nezvyklé. Radši jsem je rovnou kopírovala. Také jsem řešila, jestli je to jméno mužské nebo ženské. Abych potom psala gramaticky správně a někoho se nedotkla. Když jsem si nebyla jistá, tak jsem vymýšlela různé formulace, kde jsem nemusela rozlišovat mužský a ženský rod. Což mi dalo celkem zabrat.

Co se týče toho líbání, tak mě osobně to připadá jako takový milý zvyk.

Když se s někým zdravíte a hned se tak jako symbolicky (protože se vlastně ani nedotknete) políbíte, tak to navozuje takovou přátelštější atmosféru. Ale vše má svá pro i proti.

Jednou jsem jela na služební cestu do Francie a měla jsem se tam sejít s jedním velkým šéfem. Byla zima. Byla jsem nabalená. Tenkrát jsem tam byla s kolegyní, která mě dovezla autem před budovu, kde šéf sídlil, a hned jela dál, na další jednání. Ujal se mě tam jiný kolega, Francouz. Tak nějak bláhově jsem předpokládala, že mě nejdřív někam dovede do kanceláře, já se tam svleču z kabátu, šály a čepice. Upravím se. Vydýchám. A pak půjdeme za milým šéfem. Chtěla jsem udělat dobrý první dojem.

Vyzvedl mě u dveří a vedl do budovy. Bylo tam horko. Okamžitě jsem se zpotila. Měla jsem kromě výše zmíněného oblečení ještě brašnu s notebookem, kabelku a igelitku se svačinou. Tak už jsem se těšila, že si to všechno odložím. Ale milý kolega mě vedl chodbou a najednou zaklepal na nějaké dveře. S hrůzou jsem si všimla cedulky se jménem onoho šéfa…

Vyšel typický Francouz. Rozumějte fešák. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý, s jiskrou v oku. Já tam stála zpocená, ověšená vším možným, v kabátu a šále. Tak rozhodně nechcete vypadat, když se máte představovat a „po francouzsku“ vítat se svým šéfem. 🙂 No jo, no. Přežila jsem to. A první dojem jsem rozhodně udělala. Ale i tak to naštěstí splnilo účel. Přátelská atmosféra byla navozena.

Kolega si to pak vyžehlil tím, že mi na těch pár chvil, co jsem tam byla, přidělil super luxusní kancelář. A to jenom pro mě. Chápejte, jinak jsem pracovala v open space s desítkami kolegů všude kolem.

Bisous, bonne journée!

Další věc je, že Francouzi pusinky posílají i telefonicky a písemně. Taky je to milé. Ale s tím jsem se sžívala hůř. Myslím jako, abych to taky psala nebo říkala. Vezměte si, že telefonujete s kolegyní a na konci hovoru jí řeknete: „Tak papa a pusu!“ Nebo si píšete s kolegou po chatu a když se loučíte, přidáte „hezký večer a posílám pusu!“. Tedy myslím kolegu, se kterým zrovna nechodíte. 🙂 Francouzi to tak prostě mají. A je pravda, že v té francouzštině to zní tak nějak líp a mile: „bisou“…

Ale vtipné situace můžou nastat i s naším českým „papa“.

Já ho docela používám, když mluvím se svými blízkými. Před lety jsem pracovala jako „babysitter“ u jedné francouzské rodiny žijící v Praze. Zrovna jsem hlídala malou Julie, které byly asi tři roky. Hrály jsme si spolu a mě zazvonil telefon. Volala mi máma. Zvedla jsem to a chvíli jsme spolu mluvily. Malá Julie mě pozorně pozorovala. Když jsem končila, říkám: „tak papa“. Zavěsila jsem. Julie na mě koukala a říkala: „C’était ton papa?“ A mě to vůbec nedošlo a říkám jí: „Non, c’était ma maman.“ Byla z toho docela zmatená 🙂

Ještě taková perlička na závěr. Malá Julie mi říkala: „Ždenka“… To bylo tak roztomilý!!!

Tím vším bych chtěla říct, že Francouzi jsou boží. Mám je moc ráda a s láskou vzpomínám na své spolupracovníky a kolegy a všechny ostatní.

Zdraví vás vaše Madame Zdenda!!!

Pokud byste si chtěli přečíst o mých zážitcích z Paříže, mrkněte se sem >>>