Dokonalý narozeninový den (ve vzduchu, v Paříži a v Le Havru)

Jak už možná víte, pět let jsem pracovala pro velkou americkou korporátní firmu jako nákupčí pro francouzské rafinérie. Byla to zajímavá práce, do kontaktu s francouzštinou jsem přišla opravdu hodně, spoustu věcí jsem se naučila a musím říct, že jsem se díky této práci neskutečně posunula.

Nejlepší ale na té práci bylo, že jsem se dvakrát dostala na služební cestu do Francie. Svou první služební cestu už jsem tu zmiňovala, teď vám ale povím něco o té druhé.

Tajemná krása rafinérie

Ve Francii jsme podporovali dvě rafinérie. Jednu na jihu Francie a druhou na severu u Le Havru. Pokaždé jsem byla jen na té severní, protože byla větší a řešilo se tam víc věcí. Nikdy nezapomenu na pocit, když jsem rafinérií projížděla poprvé.  Je to fascinující pohled. Ohromná spletitá změť trubek a komínů, z různých otvorů uniká pára. Udělalo to na mě dojem.

Kolem té na jihu, která se nachází ve Fos-sur-Mer, jsme jednou projížděli na dovolené. Zrovna zapadalo slunce nad mořem a rafinérie se romanticky tyčila jako tajemný hrad. Mělo to kouzlo…

Narozeninové překvapení

Ale teď pěkně od začátku. Když jsem se dozvěděla, že pojedu na další služebku do Francie, byla jsem nadšená. O to víc, když jsem zjistila, že odlétám 10. února. To mám totiž narozeniny.

Měla jsem letět sama, protože dvě kolegyně, které měly na starosti sklady, už tam byly, a já se k nim měla připojit.

Letět sama do Paříže na své narozeniny… Sen! Tajně jsem doufala, že by mi mohli zase upgradovat letenku do business class, jako minule, ale tentokrát to nevyšlo. No nevadí, i tak jsem si cestu letadlem příjemně užila.

Na nádraží

Po příletu do Paříže mě čekal bojový úkol – dostat se na nádraží. Vlaky do Le Havru jezdí z nádraží Gare Saint-Lazare. Naštěstí to není nic složitého. Jela jsem autobusem k Opeře a potom je to kousek pěšky. Zvládla jsem to v pohodě.

Koupila jsem si jízdenku, a protože jsem měla ještě spoustu času, šla jsem si dát něco na zub do bistra a hlavně si nakoupila spoustu francouzských časopisů na cestu.

Bez compostu ani krok!

Když cestujete ve Francii vlakem, musíte si dát pozor, abyste si jízdenku označili (composter le ticket) ještě před vstupem na nástupiště. Ve vlaku už to totiž nejde, a pak by jízdenka byla neplatná. Tak jsem na to samozřejmě myslela a jízdenku si poctivě označila.

Označení mi ale přišlo podezřele nevýrazné a zvláštní, tak jsem se pro jistotu šla zeptat pana průvodčího, jestli je to tak správně. Díval se na mě, jako když jsem spadla z višně. Ano, je to v pořádku a ještě nikdo se ho na to prý neptal. No nic, někdo musí být první, že?

Když vlakem, tak první třídou

A tak mě pro jistotu ještě nasměroval do správného vagonu. Jela jsem totiž první třídou. A pozor, to nebyl rozmar. V korporátních pravidlech pro služební cesty jsme měli nařízeno z bezpečnostních důvodů ve vlaku cestovat první třídou. No já se rozhodně nezlobila.

Ve vlaku to bylo pohodlné, našla jsem si sedadlo pro jednoho pěkně u stolečku u okna. A zanedlouho jsme vyrazili. Jízdenky přišel kontrolovat tentýž průvodčí, můj starý známý. A taky že na mě už mrkal!

Jednu podezřele vyhlížející paní vypoklonkoval, protože měla třídu druhou a v našem vyhrazeném luxusu neměla co dělat. Když odešel dál do vlaku na kontrolu ostatních cestujících, tak se nenápadně zase vrátila. Hahaha.

Dál už cesta probíhala poklidně, já koukala z okna, četla si a užívala si to, že jsem sama ve Francii a jedu vlakem na služebku jako opravdu velká holka.

Oslava pokračuje

Na nádraží v Le Havru už na mě čekaly kolegyně a doprovodily mě k hotelu. Šly jsme pěšky, protože byl nedaleko nádraží. Každá jsme měla svůj pokoj s koupelnou a kuchyňkou. Nádhera, luxus.

Když jsem se trochu osvěžila, vyrazily jsme na nákupy! Jedna kolegyně měla půjčené auto, abychom se dostaly bez problémů do práce, protože do rafinérie MHD nejezdí. A tak nás zavezla do obchodního centra.

Mám jednu takovou slabost. Miluju kabelky Longchamp. A v tom centru byl obchod, kde měli zrovna slevy. Tak jsem si k narozeninám koupila malou vínovou, děsně nepraktickou, protože krátkouchou, ale nádhernou kabelku Longchamp. A samozřejmě jsem nevynechala FNAC, kde jsem taky nechala pár euro.

Pak jsme se ještě stavily v supermarketu pro nějaké dobroty a jely zpět do hotelu. S holkama jsme ještě poseděly, měly pro mě narozeninový koláč a dostala jsem knížku. Udělaly mi velkou radost. Ale byly unavené a já vlastně taky, tak jsme se brzy rozešly každá k sobě.

A já si pustila francouzskou televizi, dala si sklenku francouzského vína, kochala se novou kabelkou, probírala se úlovky z FNACu a listovala v časopisech. Prostě dokonalé narozeniny à la française.

O mé první služební cestě do Francie, kdy jsem trochu déle pobyla v Paříži se můžete dočíst v tomto článku >>>

A také trochu v tomto článku >>>