Co nám brání?

Chcete znovu umět francouzsky. Francouzštinu máte rádi, kdysi jste se ji učili a rádi byste svou znalost obnovili. Možná byste si rádi našli novou práci a znalost dalšího jazyka by vám pomohla k lepšímu místu. Nebo se třeba chystáte do Francie na dovolenou a dobře víte, že ve Francii se vždy vyplatí francouzsky umět.

Představte si, že jste si koupili učebnici francouzštiny pro samouky. Je nová, krásná, voní. Už se těšíte, až ji otevřete a pustíte se do práce. Stanovíte si dvakrát týdně hodinku na učení. První týden vám to vychází, pěkně si francouzštinu opakujete, děláte cvičení v učebnici a čtete si články. Máte ze sebe radost a věříte, že už brzy uděláte pokrok.

Je vám tahle představa povědomá? Dobře, pojďme dál.

Další týden už vám to vyjde jen jednou. Máte moc práce. Tak si řeknete, že příští týden se do toho pustíte a dáte si tu hodinku třikrát.

Ehm, dobře, příští týden vlastně jedete na služební cestu a na učení nemáte ani pomyšlení. Tak si řeknete, že si v neděli pořádně zopakujete prvních pár lekcí, abyste se ten další týden do toho mohli pěkně znovu pustit. Ale v neděli se vracíte domů úplně strhaní a na učení znovu nemáte ani pomyšlení.

Znáte i tohle…?

Začíná vás stresovat, že už jste zapomněli vše, co jste si na začátku zopakovali. Jste na sebe naštvaní, že jste to tak zanedbali. Při pohledu na učebnici francouzštiny máte výčitky svědomí, a tak ji radši schováte do knihovny, abyste ji neměli na očích. Touha po znalosti francouzštiny pomalu uhasíná. Sice byste ji rádi uměli, ALE…

Ano, to je to slovo, to je ten kámen úrazu, který nám tak ČASTO brání v tom naučit se nějaký další jazyk. Nebo v tom, abychom začali cvičit, běhat, zpívat, kreslit, cestovat… a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Zkrátka něco CHCEME, ale málokdy pro to něco děláme.

PROČ?

Co nám brání v tom do něčeho se pustit a už to neopustit?

Pojďme se podívat, co se nejčastěji za tím ALE skrývá:

• mám moc práce
• nemám čas
• nejdřív musím udělat to a to
• nechce se mi
• jsem líná
• udělám to zítra

Já osobně to dobře znám. Jéé, co jsem se s tím nabojovala. Hlavně s tou leností. Časem jsem zjistila, že za tím vším se vlastně ve skutečnosti skrývá určitá forma STRACHU. Náš organismus zná spoustu spoustu možností, jak strach nějak zaonačit, že ho hned tak nepoznáme.

Jednou z nich je například to, že se cítíme být příliš unavení na to, abychom vůbec začali . Už jen stačí, abychom mysleli na to, že s něčím začneme, a náš mozek je najednou zahlcen. Naše energie se tedy sníží a najednou se cítíme unavení.

Další forma strachu je, že něco neustále odkládáme. I za tím se skrývá nějaký strach, který si mnohdy ani neuvědomujeme. Může to být strach, že to nezvládneme, že to bude moc náročné, strach ze změny, a tak dále.

Já sama moc dobře vím, jak je těžké k něčemu se donutit. Jak je vždycky spousta důležitějších věcí, které se musejí nejdřív udělat. Když už se chystáme konečně zasednout ke knížce a něco se naučit, najednou pocítíme nutkavou potřebu uklidit nádobí z myčky, nebo dojít z košem. Nebo nám začne strašně vadit, že není uklizeno v pokoji. No a tam zase něco upoutá naší pozornost a najednou je ten čas, co jsme si chtěli dopřát na učení, pryč.

Co tedy s tím?

Kdysi jsem četla příběh o muži, který pracoval u svého stolu a měl na něm ohromný nepořádek. Dlouho přemýšlel o tom, že by si ten stůl uklidil, ale při představě, co by to bylo za práci, od toho nápadu vždy hned upustil. No a ten muž takhle jednou seděl u toho svého stolu a s někým telefonoval. A během toho hovoru si bezmyšlenkovitě začal srovnávat tužky. Pár jich vyhodil, protože už nepsaly, ostatní uklidil do kalíšku na tužky. Když hovor ukončil. Zaměřil se na uklizený kalíšek s tužkami a hned ho napadlo, že by si mohl uklidit i ty papíry kolem, když ty tužky už jsou v pořádku.

Tak si urovnal papíry, roztřídil je a srovnal do šanonů. Pak utřel prach, který byl pod těmi papíry. Srovnal si knihy, setřídil poštu. A tak to šlo pořád dál a najednou měl uklizený stůl.

Čím to, že mu to najednou nevadilo?

Prostě se nezaměřoval na cíl, který mu připadal nedostižně daleko, ale jen a pouze na každý další krok. Nejdřív udělal jeden malý krůček a ten ho dovedl k dalšímu a ten pak zas k dalšímu – až měl najednou hotovo.

Takže můj recept je jednoduchý. Párkrát jsem ho zmiňovala ve svém příběhu. Když něco chcete, tak prostě jděte do akce.

Ale jděte na to pozvolna, aby vás to nevyplašilo. Pěkně po kouskách. Stačí udělat pravidelně malý krůček. Nemusíte si hned dávat za cíl, že denně prostudujete lekci francouzštiny a naučíte se padesát slovíček. Ne, to by vás odradilo hned na začátku.

Zatím postačí, když si třeba občas přečtete nějaký krátký článek ve francouzštině. Nebo si poslechnete krátkou reportáž v rádiu. Když se vám do toho nechce a máte na mysli jakékoli výmluvy, tak si řekněte, že je to jen pár minut. Opravdu to nemusí být déle. Nebo si řekněte, že se na to jen mrknete, a třeba vás to natolik zaujme, že uděláte mnohem víc. Zkrátka postupujte krok za krokem.

Na závěr tu mám pro vás citát. Berte to jako první krátké cvičení.

Zvládnete to přeložit? 🙂

PS: Abyste neřekli, překlad přidávám: „Porážka není nejhorší z proher. Opravdová prohra je ani to nezkusit.“